Komunikační Desatero Tomáše Hauptvogela vol. 1: Příprava
Bez přípravy před lidi nelez
aneb: „To nějak dopadne“ je fajn u kytky, ne u prezentace.
„Já si nic psát nebudu, to dám z fleku…“
Známá poslední slova mnoha nešťastníků, kteří vstoupili před publikum s vírou, že to nějak ukecají. A ono to nějak dopadne. Ale zdaleka ne vždy tak, jak by si přáli. Výsledkem bývá ztráta nitě, pot z nervů, hloupé ticho, nebo naopak proud slov, který ale nedává smysl ani vám, ani publiku.
Fakt je ten, že i ti nejlepší z nejlepších – mistři slova, ostřílení řečníci, televizní moderátoři – si dělají přípravu. Možná ne detailní scénář, ale vždy alespoň osnovu, body, klíčové věty. Vědí totiž, že příprava není klec. Je to mapa. Díky ní neztratí směr, i když se cesta trochu zaklikatí. A hlavně – díky přípravě si mohou dovolit být pohotoví, vtipní, aktuální. Protože základ už mají v hlavě.
Když víte, kam míříte, můžete si cestou dovolit zastavit a pobavit se s publikem. Přidat narážku. Reagovat na situaci v místnosti. Udělat vtípek. Mluvit přirozeně – ne přežít, ale zazářit.
Znám jediného člověka, který si dovolil něco jiného: obálku s tématem své přednášky si otevřel až ve chvíli, kdy ho moderátor pozval na pódium. Doslova. Stoupl si, rozlepil papír a začal mluvit. Říká tomu „mentální bungee jumping“. A ano – dal to bravurně. Protože je to světová třída. Vědomosti má za hranicí encyklopedie, zkušenosti jako deset TEDxů dohromady, a charisma? To by mohl rozdávat.
Vy to, prosím, nezkoušejte. Minimálně prvních deset let svých každodenních vystoupení ne.
Nejde o to, být robot. Ale o to, být připraven.
Aby vás publikum neodneslo jako lavina – ale vy je.