Komunikační Desatero Tomáše Hauptvogela vol. 3: Rozmluvení
Rozmluvení – bez něj ani slovo!
aneb: Kdo se nerozmluví, ať se nediví, že šumluje. Poznáte to okamžitě. Stačí chvilka sledování televize a víte: „Aha, tenhle dneska přeskočil rozmluvení.“ Šumlování, přeřeky, jazyk za zubama. To není ani tak nervozita – to jsou neprobuzená mluvidla.
Řeč není dar z nebe. Je to výkon.
A jako každý výkon, i tenhle potřebuje zahřát, protáhnout, připravit.
Můj první trénink rétoriky přišel po úspěšném konkurzu do rádia – bylo to někdy v roce 1998. A i když mě tehdy vzali, rychle mi došlo, že přijetí je jen začátek. Opravdová práce teprve začíná. Každý den jsem makal. Nejen na obsahu, ale i na mluvení samotném. Učil jsem se artikulovat, zrychlovat, zpomalovat, měnit výšku i barvu hlasu. Rozmluvení se pro mě stalo samozřejmou součástí přípravy. A je jí dodnes.
Ať už mluvím do rádia, do kamery, do sálu, nebo do mikrofonu na krku – bez rozmluvení nezačínám. Desetivteřinová reklama, půlhodinový podcast, prezentace pro klienta, panelová diskuse – vždycky začínám stejně: rozhýbat pusu, probudit jazyk, zkontrolovat dech.
Protože mluvení bez rozmluvení je jako běžet sprint bez rozcvičky.
A teď si představte atlety. Nejsou to kouzelníci. Taky nevběhnou na stadion rovnou ze šatny a nezaběhnou světový rekord. Jejich příprava trvá déle než samotný závod. A co je důležité – nikdy ji nevynechají. Tak proč by ji měl vynechat řečník?