Komunikační Desatero Tomáše Hauptvogela vol. 4: První dojem
Druhou šanci nedostanete
aneb: Buď přijdete jako člověk, nebo jako problém.
Všechno je v prvních pár vteřinách. Než řeknete první větu. Než uděláte první krok. Lidé si vás zařadí dřív, než stačíte začít mluvit. Získáte nálepku. A té se pak těžko zbavuje. Přijdete sebevědomě, zakukleně, s pípnutím místo pozdravu? Budete za šedou myš. Vstoupíte jako ego nabité testosteronem? Budete za machra. A ani jedno není ideální.
V ideálním světě vás lidé hodnotí podle toho, co říkáte. Jenže v tom reálném vás hodnotí podle toho, jak působíte. Proto je první dojem tak důležitý – a záludný. Potřebujete vstoupit sebevědomě, ale zároveň pokorně. Sebevědomě, protože víte, co děláte. Pokorně, protože víte, že nejste středem vesmíru.
Jednou mi starší kolega – zkušený profík, který měl za sebou roky v médiích – řekl větu, která se mi zaryla pod kůži:
„Když ztratíš pokoru, končíš.“
Platí to všude. V televizi, ve výzkumu, v korporátu. Lidé, kteří přestanou naslouchat, kteří si myslí, že už ví všechno, kteří přestanou být zvědaví… ti přestávají růst. A postupně ztrácejí i důvěru ostatních.
Na druhou stranu – pokud se necháte svázat nejistotou, strachem, introverzí a stanete se „uspávačem hadů“, nebudete rezonovat. Lidé vás možná vyslechnou – ale nezapamatují si vás.
První dojem není o líbivosti. Je o důvěryhodnosti. A ta přichází jen tehdy, když působíte jako člověk, který něco umí – a zároveň ví, že se pořád má co učit.