Komunikační Desatero Tomáše Hauptvogela vol. 9: Mlčení
Mlčení – aneb řečník nemusí mluvit pořád. Ani by neměl.
Prezentace není rychlostní soutěž. Je to rytmus, dech a ticho mezi slovy.
Nenadarmo se říká: „Mlčeti zlato.“ A v případě veřejného vystupování to platí dvojnásob. Řada lidí má totiž pocit, že když ztichnou, ztratí kontrolu. Že když přestanou mluvit, publikum přestane poslouchat. Opak je pravdou.
- Ticho je nejsilnější nástroj řečníka.
- Ticho vytváří prostor pro myšlenku.
- Ticho dává slovům váhu.
- Ticho dovoluje posluchačům zpracovat, co jste právě řekli.
Zkuste si to představit. Řeknete důležitý údaj. Například: „Naše firma letos překročila hranici miliardy korun obratu.“ A teď pauza… … …
Ne další věta. Ne graf. Ne vtip. Jen pár vteřin ticha, kdy si lidé uvědomí, co jste řekli. Tahle chvíle rozhoduje o tom, jestli vaše sdělení jen proletí – nebo se zapíše.
A dramatický příběh? Tam je pauza naprostý základ. Vezmětě si takového Hamleta. On neřekne: „Být či nebýt, to je oč tu běží,“ na jeden nádech.
Řekne: „Být… (pauza)… či nebýt… (pauza)… to je oč tu běží.“
Každá ta mezera je prostor pro publikum, aby přemýšlelo, co vlastně říkáte. Používejte pauzy úplně stejně.
A co rozhovor? Tam platí to samé. Nemusíte mluvit pořád. Někdy stačí jeden krátký dotaz, jedna přesně mířená věta. A pak mlčet. Nechat toho druhého mluvit.
Ticho totiž není slabost – ticho je prostor.
A v tom prostoru se často objeví to nejdůležitější.